POLÁRNÍ ZÁŘE

Pokaždý když jdu u nás na vesnici přes dvůr
(Pelechov 16 :D)
po těch starodávnejch kostkách,
pokaždý když se vracím z nočních radovánek 
z centra Prahé,
koukám se na nebe.
Obdivuju ho, 
kochám se tou nádherou a říkám si,
co všechno ještě neznám.

Na co asi mysleli všichni ti,
kdož viděli stejnou noční oblohu posetou
těmi tajuplnými tvary přede mnou.

Museli udělat stejný pohyb a místo na pevnou zem
upřít svůj chtivý pohled k nebesům.
Do neznáma.

Někdy se tak pozastavím, 
aby mi neutekla jedinná nová věc či padající hvězda.
Ale..stejně mám nejradši Kasiopeu,
protože ji prostě dokážu bezpečně najít.
Jsem pohlcena krásou vesmíru!
Vesmírně mě zajímá, co všechno je nad náma.
Nad náma tma - v nás světlo.

Jsem očarována vlídnou temnotou,
ale až teď, 
kdy jsem spatřila polární záři,
která tančila skrz souhvězdí Velkého vozu
a na chvilku mi vzala Kasiopeu,
se mi na okamžik zatajil dech.
Na to jsem celý ty roky čekala
a našla jsem to až když mě míjí poledne života.

Kdosi maloval na oblohu zelenočervené šmouhy,
nahodile je měnil,
topila jsem se v nekonečném úžasu.

Náhlé změny ve mně vzbudily lásku
k novým začátkům a nestálosti.
Hvězdné nebe na hlavou - zákon divočiny ve mně!

Ode dneška nevím, 
jestli mi jen souhvězdí budou stačit.